Asociace dovozců a velkoobchodních prodejců drtičů potravinových odpadů

(zdroj: de.Wikipedia.org )
Fricke provedl v letech 2003 přesný průzkum ohledně odpadků vyhazovaných z domácností.
Ve výsledku byl podíl organických zbytků v domovním odpadu cca 33–51% hmotnosti.
Podíl organického odpadu se zmenšil použitím popelnice na biologický odpad na 27–39 % a tvoří stále ještě největší podíl zbytkového odpadu.
Kuchyňské odpady tvoří až z 90 % voda, proto je pochopitelné pokud se tyto odpady likvidují společně s odpadní vodou. Prakticky funguje nadále praxe, že (i přes zákaz) jsou organické kuchyňské odpady splachovány do záchodu. Jejich předchozí rozdrcení je tedy možnou alternativou, neboť rozdrcené částečky se dají v ČOV lépe zpracovat. Lidské exkrementy a toaletní papír se už teď stejně kompostují ve vyhnívacích zařízeních a kalový plyn je zpracován na elektrickou energii; proč tedy k tomu nepřidat další organický odpad.
Není třeba se obávat, že tím přilákáme potkany, protože hlodavci přijímají potravu jen v určité konzistenci a velikosti.
Vědecký výzkum a desítky let praxe v USA mimoto prokazují, že se využitím drtičů potravinových odpadů dá omezit populace hlodavců, protože jsou zbaveni základní části výživy.
Horší problém s ucpáním odpadního potrubí znají vodo-instalatéři: usazené tuky, které se na potrubní stěně ochladí a ztuhnout, je možné odstranit pouze mechanicky.
Přidáme-li maličké pevné částečky z drtiče, dokážou tyto vrstvy dodatečně odírat.
Od poloviny roku 2005 bylo v EU zakázáno ukládání většiny neupravených odpadů na skládky.
V Německu se už proto téměř neskládkuje. Tzv. zbytkový odpad se spaluje. S pomocí drtičů se dá objem zbytkového odpadu podstatně zredukovat. Kromě toho dojde k podstatnému snížení nákladů občana, neboť náklady na zpracování odpadu z bio-popelnice odpadá nebo se sníží a zlepšuje se průběh provozu v čistírnách odpadních vod.
Zejména alergici a ostatní zdravotně ohrožení mají s pomocí drtiče možnost zabránit vzniku mykotoxinů hned na začátku, protože nežádoucí organický materiál je okamžitě odstraněn a nedochází k jeho plesnivění (viz také nádoba na biologický odpad).
Mnoho čistíren odpadních vod trpí špatným poměrem uhlík/dusík a musí přidávat uhlík pro dodržení zákonem požadovaných limitů množství dusíku v odpadní vodě, aby provedli denitrifikaci.
Toho se dnes většinou dosahuje přidáváním drahého externího zdroje uhlíku jako např. metanol, cukr, kyselina octová, atd. Díky uhlíku obsaženému v kuchyňských zbytcích se ušetří čistírně tyto náklady.

Proto některé čistírny odpadních vod s vysokým podílem dusíkaté močoviny v odpadní vodě přistoupily k tomu, že nakupují kuchyňské odpadky a ty pak rozdrcené přidávají do odpadní vody.

PŘEDNOSTI OPROTI KOMPOSTOVÁNÍ BIOLOGICKÉHO ODPADU

Mokré bio-zbytky se nehodí ke kompostování, protože se v kompostu během tlení hmoty nevyhnutelně vytvářejí anaerobní oblasti, ve kterých vzniká velké množství skleníkových plynů (především metan) . Proto musí být kompost v průběhu tlení hmoty promíchán až 30krát za pomoci fosilní energie (např. motorové nafty do traktoru). U bubnových zařízení se používá elektrická energie. Zrušení nádoby na biologický odpad přináší okamžitou úsporu asi 50 Eur ročně v průměru.

Produkce od bioplynu (kalový plyn)
S narůstající tendencí je také v německých čistírnách odpadních vod provozováno tak zvané společné zkvašení, tzn. rozložitelný odpad s vysokým obsahem vody a s dostatečně vysokou vnitřní energií zkvasí spolu s kalem z předčišťovací nádrže ve vyhnívací nádrži . Vznikající bioplyn (v čistírnách odpadních vod zvaný kalový plyn) s vysokým podílem metanu je v zařízení přeměněn elektrickou energii a odpadním teplem se vytápějí provozní budovy a kalová nádrž.
Ovšem v praxi se v Německu bio-zbytky jako Co-substrát využívají jen výjimečně (např. městská čistírna odpadních vod Baden Baden), jinak se používají zejména zvlášť dodané a předupravené materiály. Po desetiletí velmi úspěšná praxe v oblasti společného zkvašení kuchyňských odpadků v USA ukazuje, že toto zkvašení by bylo možné využívat také v jiných zemích.
Jak prokázaly zkušenosti z provozu zemědělských bioplynových stanic, je zpracování směsi (společné zkvašení) složené z normální fekální vody a rozdrceného bioodpadu zřetelně stabilnější pro provoz než tradiční mono-zkvašení. Zařízení na prokvašení bioodpadů často bojují se složením kvasných substrátů, což se projeví v kolísání výnosu plynu. Přísun stále nových kultur bakterií z odpadní vody stabilizuje odbourávací procesy a stará se o konstantní produkci plynu.
Na rozdíl od tradičního kompostu, který především na základě nevyhnutelné produkce vysoce výkonných skleníkových plynů jako např. metanu nabízí velice špatnou klimatickou bilanci, se dá zužitkovat průměrný obsah energie od 3,9 MJ/kg kuchyňského odpadu v rámci společného zkvašení v kalové nádrži čistírny odpadních vod.
Také i v nejnovější novele zákona o obnovitelných energiích bude proud vyrobený z kalového plynu v čistírně odpadních vod mnohem hůře zaplacený než např. bioplyn z kukuřičné nebo zelené siláže. To představuje znevýhodnění požívání tohoto regenerativního zdroje a vede také k tomu, že investice občana do plošného zpracování odpadní vody v hodnotě asi dvou bilionů Euro nemůže být použito v potřebném rozsahu k výrobě energie.

Protiargumenty a reakce

Protiargumenty
Z důvodu přidávání dalšího bio-odpadu by se zvýšil přítok do čistírny odpadních vod odvodňováním organického materiálu. V mnoha případech jsou tato zařízení na dodatečné množství dimenzováno. Zvětšení zařízení jen kvůli bio-odpadům by bylo by potřebné, ale ekonomicky nesmyslné. Bude se to jevit také jako národohospodářsky pochybné, nejprve tuhý odpad s výdaji na energii a pitnou vodu přidat do odpadní vody , abychom ho na druhé straně v rámci čistíren odpadních vod zase oddělovali. Z důvodu smíchání s jinými látkami není potom žádné další kvalitní zužitkování možné.
Rovněž se předpokládá, že v kanalizační síti se budou tvořit větší usazeniny. Ty pak zvýší náklady na údržbu. V Německu je stále ještě asi polovina všech systému kanálů provedena jako smíšený systém dešťové a odpadní vody, pokud by došlo při přívalových deštích k přelití přímo do odvodní stoky. U rozdělených systémů by tento efekt nenastal.
Navíc nádoby na biologický odpad by i přes zavádění drtičů kuchyňských odpadů nebyly přebytečné, protože majitelé zahrad je také používají na odpady ze zahrady.
Spalovny odpadu jsou odkázané na konstantní výhřevnost zbytků. Má být spíš nižší než vyšší, protože jinak teplota spalování příliš silně stoupá a proto klesá životnost drahých roštů. Velká část toho, co by se v zařízení spálilo, by sestávalo z obalů, umělých hmot, jakož i z papíru a lepenky. Směs bez vlhkých kuchyňských zbytků by vykazovala obsah energie od 25 a více MJ/kg a byla by tak příliš vysoká. Vlhké kuchyňské zbytky se postarají o hodnoty únosné pro zařízení. Tržby z prodeje tepla a proudu nehrají v kalkulaci zařízení pro spalování odpadu žádnou roli, zato náklady na údržbu, např. rošty ano.

Argumenty pro
Požadavky EN 12056-1 jsou zákazové. Je tu snaha zabránit tomu, abychom odebrali bio-odpady z výnosného odstraňování přes bio-popelnice, zelené nebo hnědé kontejnery. Pokud by kuchyňské odpadky už nebyly k dispozici, vznikla by otázka, zda je potřeba, aby existoval drahý sběr domácího bio- odpadu, který je financován z poplatků občanů za odpady.
V roce 2007 bylo po celém Německu sesbíráno asi 6 milionů tun bio-odpadů, za což občané byli při průměrných nákladech ve výši 100 EUR/tunu zatíženi poplatky ve výši asi 800 milionů Euro. Při osazení DPO by se tyto obraty silně ztečily.
Občané by nejen ušetřili poplatky za odpad, ale také poplatky za odpadní vodu by mohli klesnout, jelikož v mnohé čistírny odpadních vod by mohly být soběstačné, protože vy produkovaly energii z bio -odpadů .
Zdroje informací:
1. Fricke, Goedecke, Einzmann: Die Getrenntsammlung und Verwertung von Bioabfällen – Bestandsaufnahme 2003 (PDF, 319 KB); In: „Die Zukunft der Getrenntsammlung von Bioabfällen“, Schriftenreihe des ANS 44, Orbitverlag, Weimar, S. 11–64; Abschnitt 3.1.1
2. kompost.de: Mehr als 6 Millionen Tonnen Bioabfälle

CELOSVĚTOVÝ POHLED

V USA se rozšiřovalo používání DPO od roku 1950 a díky tomu bylo důkladně prověřeno desítkami milionů spokojených uživatelů. V současnosti je největší část ze 110-ti milionů fungujících drtičů nainstalována v USA, kde je stupeň osazení 48%.
V roce 2000 bylo prodáno přes 4,5 milionů drtičů v USA. Ve všech amerických městech je povoleno používat drtiče v domácnostech bez jakéhokoli omezení a v některých městech jako Detroit, Los Angeles a Denver jsou dokonce povinné v novostavbách.

Město New York je zvláštním případem v historii používání drtičů. Stručné shrnutí celé situace by mohlo pomoci pochopit důvody jejich používání nebo nepoužívání.

Od října roku 1997 byly ve městě New York drtiče zakázány v oblastech, kde tekly splaškové vody společně s dešťovými vodami v jednom potrubí. Důvodem zákazu bylo: nebezpečí ucpání odpadního potrubí v domácnostech a zvýšení zátěže kanalizační sítě (která je zastaralá a není dimenzovaná na zvýšení) usazeninami vzhledem ke většímu množství vstupujícího materiálu. Po úvodní studii trvající 21 měsíců objednané starostou Giuliainim byly tyto obavy vyjasněny a zákaz byl zrušen.

V listopadu 2000 s ohledem na úpravy provedených usnesení (jak z ekologického tak ekonomického hlediska) magistrát města rozhodl poskytnout občanům, kteří si nainstalují DPO, slevu z poplatku za likvidaci odpadků ve výši 300 US dolarů.

Ve světe (i mimo USA) se instalace drtičů rozšiřuje. Odhaduje se, že nasycení trhu v Austrálii a Kanadě je cca 10%, na Novém Zélandu 20%, zatímco v ostatních zemích je zřejmý trend nárůstu, který ale začíná na statisticky nevýznamné úrovni.

V Evropě je v poslední době patrný nárůst, ačkoli v některých zemích je již zaveden jiný systém sběru odpadů.

Ve Velké Británii je nasycení trhu odhadováno na 5%, zatímco v jiných zemích je to podstatně méně.

Celkový počet v Evropě prodaných drtičů je cca 100 tisíc.